HISTORICKÝ POHLED NA NAŠI OFTALMOLOGICKOU MINULOST
V. Doležalová, Š. Pitrová

Předkládáme naší odborné veřejnosti, čítající přes tisíc členu České oftalmologické společnosti, historický pohled na minulost našeho oboru s připomenutím jeho zrození, vývoje a rozkvětu až do let devadesátých. Dovolujeme si při této příležitosti opakovat slova Kurzova ze zahajovací přednášky na oční klinice po 2. světové válce: „Skláníme se s úctou a obdivem před všemi drobnými a velkými pracovníky, kteří snášeli kaménky a kvádry pro stavbu našeho krásného a ušlechtilého vědního oboru a zbudovali tak stavbu, kterou se pyšníme". Zpracováním této tématiky, které pro nás představovalo mnoho slastně náročných hodin práce, jsme chtěly připomenout mladším a mladým kolegům alespoň některá jména těch, kteří se o rozvoj naší oftalmologie v minulosti zasloužili. A ješte jednou slova Kurzova: „Reminiscencím a historickým záznamům se u nás bohužel věnuje málo pozornosti. Jak snadno se zapomínají i jména za života přitahující a oslňující. Druhá generace již neví, jak tito pracovníci žili a co vykonali“.
Z historie očního lékařství víme, že po době slávy v egyptské, řecké, římské a arabské epoše nastala ve středověku doba stagnace, kdy nebylo oční lékařství samostatným vědním oborem, ale součástí chirurgie. Terapii vedli léčitelé, často i šarlatáni, operace prováděli laici nebo dokonce kati. Teprve začátkem novověku nastalo oživení našeho oboru. A tak samostatné oční kliniky vznikají při univerzitách až od začátku 19. století (Londýn 1804, Vídeň 1812, Budapešt 1816, Praha 1820, Lipsko 1853, Berlín 1868, Paríž 1879). Mluvit o minulosti československé oftalmologie znamená se vrátit do dob, kdy oba naše státy , tedy Česká republika a Slovensko, byly součástí Rakousko-Uherské monarchie s hlavním městem Vídní. Střediskem vzdělanosti našich zemí však byla Praha s Univerzitou Karlovou založenou 7. dubna roku 1348.

Z českých vědců, kteří proslavili náš obor, uvádíme jako prvního Jana Evangelistu Purkyně (narozen 1787, zemřel 28. 7. 1869). Byl fyziolog, ale svými pracemi, především objevem principu oftalmoskopie, proslavil naši vědu ve světě. Připomeňme si ho i jako nešťastného otce nadaného malíře Karla Purkyně a jako vzácného člověka – mecenáše, ke kterému se ve své chudobě často utíkala naše paní Božena Němcová.
Významným vědcem druhé poloviny 18. a začátku 19. století byl Jiří Procházka, (narozen 10. 4. 1749, zemřel 17. 7. 1820) anatom, fyziolog, patolog a oftalmolog. Přednášel anatomii a oční lékařství v Praze a později ve Vídni. V r. 1786 se oftalmologie oddělila od chirurgie jako samostatný vědní obor. Procházka přednášel latinsky a německy, jak bylo tehdy na středoevropských univerzitách zvykem. Z latinsky psaných prací však zřetelně vysvítá autorův původ, jsou plné „čechizmů“ a proto prý by Cicerovi nebo Liviovi byly težko srozumitelné. Originálně popsal glaukom a četné další choroby. Byl také prvním, kdo v Praze zkalené oční čocky extrahoval z oka a ne je reklinoval (reklinace - zasunutí čocky do sklivce), jak bylo do té doby běžné. Svými třemi tisíci extrakcemi katarakt přispěl k prosazení nové operační techniky. Purkyně i Procházka byli ve své době významnými členy Královské české společnosti nauk, vrcholné to vědecké instituce.

Josef Arnošt Ryba (narozen 21. 3. 1795, zemřel 1. 3. 1856), po Procházkovi další okulista českého původu, asistent Fischerův, pražský zemský oční lékař, profesor oftalmologie. Dnešní generaci je více znám jeho otec Jakub Jan Ryba, ředitel kůru v Rožmitále pod Třemšínem, jehož českou vánocní mši „Hej mistře“ každoročně slýcháme.

Josef Schöbl (narozen 16. 7. 1837, zemřel 6. 4. 1902), původně studoval na filozofické fakultě přírodní vědy, zoologii, srovnávací anatomii a mikroskopii. Pomýšlel na akademickou dráhu v těchto oborech, pro značné prekážky se však obrátil k medicíně. Po přechodném období, kdy po promoci pracoval jako venkovský lékař, se vrátil do Prahy, stal se asistentem Hasnerovým, zemským okulistou a ve slavném roce 1883 prvním profesorem očního lékařství české univerzity. Profesor Hasner, tehdejší přednosta německé kliniky, toleroval Schöbla, protože jej pro jeho nečesky znějící příjmení považoval za Němce. Hasner byl velkým odpůrcem rozdělení pražské univerzity na českou a německou a na protest proti tomu odešel do Vídně. Vraťme se k Schöblovi. Jeho „Litografické archy očního lékařství“ měly medikům usnadnit studium a jsou vlastně první česky psanou učebnicí oftalmologie. Vyšly ve třech vydáních, první mělo 100, druhé 300 a třetí dokonce 700 odběratelů. Schöbl pro ně překreslil i obrázky.

V r. 1820 byla založena pražská německá oční klinika, která fungovala až do r. 1945, kdy byla zrušena. Mezi učiteli našich prvních oftalmologů byly dvě německá jména Fischer a Hasner, nejslavnějším byl však Elschnig, který po odchodu z Prahy žil a pracoval v Mariánských Lázních, kde je i pohřben. Pripomeňme i Kubika, který pro neárijský původ manželky musel Prahu opustit a byl potom až do r. 1959 primářem v Chebu a posledního Riegera, jehož alespoň částečná loajalita měla pomoci doc. Frantovi k návratu z koncentračního tábora.

Rokem 1883, tak významným pro naši vlast, kdy se po mnohaletém úsilí podařilo prosadit osamostatnění české univerzity, začíná další období historie naší oftalmologie založením České oční kliniky.

Žákem a nástupcem Schöblovým byl Jan Deyl (narozen 25. 6. 1855, zemřel 16. 2. 1924), vůdčí osobnost našeho oboru začátku století. Byl prý krásný a ušlechtilý zjev, který si všude získával lásku. Pracoval ve skrytu své mládenecké domácnosti, pečoval o slepé, pro než redigoval časopis „Deylův obzor“. Vydal učebnici „Zevní choroby oční“, vychoval mnoho výborných oftalmologů. S dojetím čteme zprávu, že jeho pohřební průvod Prahou vedl s křížem neznámý malý chlapec. Přijel, když se v novinách dočetl o Deylove smrti, rozloučit se s lékařem, který mu zachránil zrak.

Jindřich Chalupecký (narozen 20. 10. 1864, zemřel 14. 5. 1918) po Schöblovi a Deylovi třetí český okulista, který dosáhl profesury, napsal již v r. 1902 první českou učebnici očního lékařství. Jeho jméno málem zapadlo. Najdete-li si čas přecíst některou z jeho prací, budete okouzleni jeho krásnou, lahodně znějící češtinou téměr bez archaizmu, dokonalou kompozicí a stylizací jednotlivých kapitol i odbornou náplní. V té dobe jsme však neměli jen Českou oční kliniku v Praze, ale vzápětí po jejím založení otevírají svá lůžková oční oddělení některá další města. Ze jmen přednostu očních oddělení poznáme, že to byli až do skončení 1. světové války převážně německy mluvící lékaři.

Z radosti, že pominuly válečné útrapy, se všichni po 300 létech nesvobody s nadšením pustili do boje proti pozůstatkům války, v našem oboru především trachomu a tak v nově vzniklé Československé republice začala vzkvétat i naše oftalmologie. V r. 1926 se uskutečnilo dávné přání profesora Deyla seskupit oční lékaře ve vědecký a stavovský spolek, který by pečoval o rozvoj oftalmologie v naší vlasti i publikační činnost. Ustavila se Československá oftalmologická společnost a rok poté byl vydán první svazek Oftalmologického sborníku. Do té doby vědecké práce našich očních lékařů vycházely v časopisech všeobecné medicíny. Zásluhu o obojí měli především Kadlický, Brukner a Kurz.

Záboj Brukner (narozen 14. 9. 1895, zemřel 25. 12. 1929), synovec a žák Deylův, vedl v r.1929 po Lešerove smrti českou oční kliniku, byl spoluzakladatel a první jednatel Čsl. Oftalmologické společnosti, redigoval Oftalmologický sborník. Zbývá smutně vzpomenout, co vše mohl ješte vykonat, kdyby nebyl jeho mladý život skončil pod koly projíždějícího rychlíku v Černošicích o vánocích roku 1929.

Prvním profesorem očního lékařství na Bratislavské univerzitě byl Deylův žák Roman Kadlický, který v r. 1930 přešel na českou oční kliniku do Prahy, aby ji s přerušením během 2. svetové války, vedl až do r. 1948.
Od r. 1921 jsme měli již další českou oční kliniku v Brně. Vznikla z Plenckem vedeného očního oddělení a prvním jejím přednostou byl jmenován Deylův žák Bohumil Slavík (narozen 11. 10. 1888, zemřel 6. 5. 1953). Ten stál v čele plných 34 let a vychoval celou řadu žáku - budoucích primářů na Moravě. V desetiletí 1921-1930 vznikala další oční oddělení, takže v r. 1930 jich bylo již 15 (z toho 2 české oční kliniky) ve 13 městech s celkem 806 lůžky.
Během 2. světové války vzniklo jediné další oddělení v Třebíči (Václav Šmejkal). Byly zrušeny obě české kliniky v Praze a Brně a přeměněny na nemocniční oddělení, vysoké školy uzavřeny, zůstala jediná německá oční klinika v Praze. Ke konci 2. světové války jsme měli v r. 1945 22 lužkových oddělení v 19 městech (Praha 3, Ostrava 2) s 1105 lužky.

Po skončení 2. světové války osvobození od nacizmu přineslo velký rozmach celého našeho zdravotnictví, tedy i naší oftalmologie. Vznikají další tři oční kliniky a to v Hradci Králové, Plzni a v prostorách zrušené německé kliniky v Praze II. oční klinika. Toto období je spojeno s celou řadou vynikajících osobností, které proslavily obor oftalmologie za hranicemi naší vlasti. Prvním a zároveň i nejmladším přednostou kliniky v Hradci Králové byl prof. Jan Vanýsek (narozen 5. 8. 1910, zemřel 14. 9. 1995), který jako první u nás vložil do oka pacienta umělou čočku po operaci šedého zákalu. V r. 1969 na novém pracovišti v Brně byl zvolen rektorem Masarykovy univerzity. Stal se tak po Galovi a Pajtášovi třetím naším oftalmologem, kterému se této cti dostalo.
Rudolf Knobloch (narozen 11. 5. 1905, zemřel 19. 4. 1976), žák Kadlického, byl primářem v Plzni již od r. 1938, pro neárijský původ manželky však byl v době okupace odvolán a až po jejím skončení se mohl vrátit.
Jaromír Kurz, (narozen 29. 6. 1895, zemřel 30. 10. 1965), žák Deylův, v jehož osobě dal štastný osud československé oftalmologii vůdčí postavu, byl později jediným z našich očních lékařů zvolen akademikem. Měl velké zásluhy o náš časopis, společnost i celou oftalmologii. Vydal dvě učebnice „Základy očního lékařství" a „Oftalmoneurologická diagnostika".

V r. 1946 následovalo otevření oční kliniky v Olomouci, jejíž prvním přednostou byl Václav Vejdovský (narozen 15. 2. 1896, zemřel 28. 9. 1977), Ten, žák Slavíkův, „náš markrabě moravský,“ byl vedle Kurze vůdčí osobností naší oftalmologie po dlouhé období.
V r. 1946 vzniká 5 dalších očních oddělení a do r. 1950 dalších 6. Již za pět poválečných let se počet našich očních oddělení zdvojnásobil a lůžková kapacita stoupla o 100%.
V r. 1948 převzal první českou oční kliniku, v té době již I. oční kliniku, žák Kadlického a Kurze Emil Diensbier (narozen 19. 9. 1908, zemřel 23. 1. 1985), další slavný oftalmolog, který ji vedl plných 27 let.
Rozvoj našeho oboru pokračoval ještě v desetiletí 1951-1960 kdy přibylo dalších 17 lůžkových oddělení především v okresních městech.
V r. 1952 byla otevřena z dosavadního oddělení v Praze na Vinohradech 3. pražská oční klinika. Její přednosta Josef Janků (narozen 1886, zemřel 30. 6. 1963), žák Deylův, publikoval již v r. 1923 prioritní práci o oční toxoplasmóze, která jako „Morbus Janku“ nese jeho jméno.

V r. 1956 byl v Praze na Bulovce zřízen Institut pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů při očním oddělení pod vedením F. V. Michala (narozen 10. 11. 1910, zemřel 22. 9. 1986), žáka Kadlického a Kurze, který potom jako hlavní oftalmolog zastupoval po mnoho let náš obor při Ministerstvu zdravotnictví.
V r. 1960 jsme měli 60 očních oddělení (včetně sedmi klinik ) s 2448 lůžky. Tím se zdála potřeba očních oddělení u nás vyčerpána, neboť po roce 1960 vzniká již jen 6 dalších. V době transformace zdravotnictví po listopadu 1989 většina oddělení zredukovala počet lůžek, což je v souladu s celosvětovým trendem převést především z ekonomických důvodů maximum aktivity do ambulantní praxe.

Po rozdělení Československa pokračují Česká a Slovenská oftalmologické společnosti v práci oddělené jako samostatné subjekty, časopis Československá a slovenská oftalmologie (i jeho redakční rada) je pro obě zeme společný.


SLOVENSKO
V roce 1465 byla v Bratislavě založena první vysoká škola na území Slovenska Academia Istropolitana, po 25 letech trvání však zanikla. V r. 1635 byla založena univerzita v Trnavě, v rámci které v r. 1769 zřízena lékařská fakulta. Ani trnavská vysoká škola však neprežila, r. 1777 byla přeložena do Budína a odtud později do Pešti. Z pedagogů trnavské univerzity vzpomeňme Josefa Jakuba Plencka, který pro potřebu posluchačů medicíny napsal a r. 1777 vydal učebnici o očních chorobách “Doctrina de morbis oculorum“. Ta byla přeložena nejen do němčiny a anglictiny, ale i portugalštiny, italštiny a dokonce i japonštiny. V 18. století dvě soukromé školy na Slovensku v Banské Bystrici a Kežmarku připravovaly kandidáty ke studiu na lékařských fakultách v Praze, Vídni a Pešti, neboť vlastní univerzity se Bratislava dočkala až po 1. světové válce v r. 1919. Prvním profesorem očního lékařství tam byl jmenován Deyluv žák Roman Kadlický (narozen 25. 12. 1879, zemřel 8. 7. 1948), v r. 1930 vystřídal Kadlického, který přešel do Prahy, aby tam s přerušením během období 2. světové války vedl Českou oční kliniku až do r. 1948, Anton Gala (narozen 12. 3. 1891, zemřel 29. 8. 1977). Ten vedl kliniku 30 let. V r. 1948 byl zvolen rektorem bratislavské univerzity. Bylo tomu poprvé v dějinách našeho oboru, kdy byl do této významné funkce zvolen oftalmolog. V r. 1960 nastoupil po Galovi do funkce přednosty Josef Šuster (narozen 1. 3. 1907, zemřel 14. 5. 1980). Druhá slovenská oční klinika byla otevřena v r, 1948 a jejím prvním přednostou se stal dosavadní primář v Martině, Galův žák Josef Pajtáš (narozen 20. 2. 1900, zemřel 26. 6. 1960). V r. 1959 byl zvolen rektorem košické univerzity jako náš druhý oftalmolog, jemuž se dostalo této cti. Histografie očních oddělení na Slovensku se nám bohužel nepodařilo kompletně zpracovat vzhledem ke skutečnosti, že se po rozdělení Československa v r. 1993 na dvě samostatné republiky staly materiály o oftalmologických odděleních ve Slovenské republice obtížně dostupné. Tento úkol čeká některého z kolegu našeho sesterského státu.